home / výlety / zajímavosti / výstavy / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

...s určitou nadsázkou si klidně můžeme zvykat na myšlenku, že umělecká témata bez ideologií dávají v lidské společnosti malý smysl, nezakoření a nakonec se nenápadně vytratí jako ranní mlha. Výstava surrealismu ve Wilhelm-Hack-Museu v německém městu u Rýna se 170 000 obyvateli, která začala 14. listopadu 2009 dokumentuje, že se lidské představy dokáží úspěšně vynořit z hlubin dávného času i přesto, že časem prověřené surrealistické obrazy spíše připomínají mrtvé schránky, které ještě dokáží vstoupit do dnešních poloprázdných pokojů, ve kterých se lidé probouzejí a usínají jako poslušné stroje, jejichž biologickou soustavu dokáže probudit k životu snad už jen strach o důstojnou existenci. Pokud surrealisté něco předpověděli, tak je to právě neschopnost formálního člověka ochraňovat opravdové kulturní nadšení, bez jehož životodárné síly lidská civilizace připomíná mravence, kteří se také jen starají o své mšice ve špičkách jabloňových výhonků...

Wilhelm-Hack-Museum a "Gegen jede Vernunft" Surrealismus Paris-Prag (14. 11. 2009 - 14. 2. 2010), katalog za 30 eur a vstupné za 13 eur

...a určitě nemá význam k této výstavě připomínat historická fakta známá ze školních lavic, ale snad jen to, že dadaistická revolta úspěšně nastavila buržoazní společnosti, která si nedovedla zamést před vlastním prahem, jen její zrcadlo a anarchistické postoje surrealistů jen potvrdily, že jedovaté květy ekonomického zla si člověk nemusí pěstovat ve vlastní zahradě. Negovalo se všechno, co souviselo s buržoazním pořádkem. Vlastní literární tvorbu odmítali jako uvědomělou aktivitu, pokládali ji za vědecké bádaní, okruh svých zájmů rozšířili na studium nových teorií z oblasti filosofie, psychologie a přírodních věd (Einstein, Freud, Hegel, Marx, Engels). V jednom byli nesmlouvaví, hlavním cílem bylo zničení "západního" světa s jeho kolonialismem a vykořisťováním. (Každý důvod bojovat proti francouzské vládě byl dobrý, odmítli sloužit Francii jako vojáci v koloniální válce proti Maroku.) Historie sice dala za pravdu těm, kteří lépe vnímali sociální skutečnost, ale aktivní surrealisté zase ukázali, jak se má chovat občanská společnost, pokud jde o vědomé potvrzení dosažených kulturních a civilizačních hodnot...

Pohled na vstupní panel s obrazem Salvadora Dalího s názvem "Africké dojmy", 117,5 x 91,5 cm, 1938

...a dále opravdu raný Giorgio de Chirico 1912, Victor Brauner 1937, René Magritte 1936, Wilhelm Freddie 1942, Toyen 1966

...sice dopoledne ještě vyznívaly výstavní prostory poloprázdně, ale v pátečním odpoledním času se postupně zaplňovaly...

André Masson 1964, Kurt Seligmann 1935, Roberto Matta 1969, Jindřich Štyrský 1934

...ne všichni aktéři surrealistického hnutí podléhali perspektivní hloubce krajiny a kouzlu vzdáleného horizontu, někteří přispěli k rozvoji abstraktního umění, neboť teze o spasitelnosti snové vize pro tvůrčí intelekt nemusí být zase takovou oporou, jak ji surrealismus programově démonizoval, nakonec na obrazech De Chirica mnoho snového není: scény jeho obrazů spíše připomínají zhuštěné skladiště prošlé antické historie a průmyslové revoluce 20. století - vznešená nostalgie s tušeným úpadkem moderního světa, tak jak tento stav později umělecky precizoval surrealismus. Do neobvyklých situací vidění člověka vhánějí rozpory, stereotypy, nuda a touha prožít něco neobvyklého. Výsledkem lidských výkonů může být obraz nebo i smrt. Skutečné sny se malují velmi těžko, protože jsou osobní. Surrealismus je populární, když zve do tajemných krajin nebo šokuje bizarností, odpudivost vyvolává, když připomíná a odhaluje skrytý svět spekulativního člověka, to je ten symbol muže - obludný Mínotaurus z pověstného krétského labyrintu - kterého nakonec z jeho pasti ctižádostivých plánů zachraňuje "osudová žena", která za svou obětavou lásku zůstává sama: to je sociologický problém složitého vztahu rozumu a emocí, ale i symbolu Krista, který pokrytecký model převrátil ve svůj prospěch.

...vlevo obraz Maxe Ernsta "Nakloněná žena" 1923 (ústřední propagační motiv výstavy) a dále obrazy Giorgia de Chirica 1926 a 1921

A je to právě svobodné užívání malířského jazyka, který spojuje De Chirica se surrealisty, kteří ho považovali za svého předchůdce, a který surrealistické hnutí předjímal svou "romantičností" - tj. kouzlem prostředí italských měst s terasami, opuštěnými sochami a malými postavičkami lidí ve vyprázdněném prostoru zalitého smaragdově tajemným světlem (Dalí, Magritte, Delvaux, Tanguy), a namaloval jen to, co viděl kolem sebe. Byla to všední, ale noblesní realita, kterou, jak to i dnes běžně bývá, člověk každodenně prochází. Jen kolik lidí velkoryse podlehne její všední tuposti a přitom by měli být zoufalí z každé ztráty neprožité biologické minuty. Měkké tvary arkád oponujících hranatosti elementárně nosných obrysů staveb lemují vyprázdněné náměstí bez lidí, které připomíná duchovní prázdno strojního světa. Chirico měl oproti surrealistům renesanční výhodu vnímání celku, nebyl destruktivní, neměl nepříznivou zkušenost těch, kteří přicházeli k zavřené bráně ráje...

Salvador Dalí a jeho divadelní scéna Bakchanálie pro newyorskou Metropolitní operu, 1939 (uprostřed detail opony)

Salvador Dalí je samostatnou kapitolou surrealistické skupiny, bohužel exhibicionismus ho zviditelňoval více, než-li jeho úzkostná posedlost po veristickém zaznamenání nejodvážnějších představ. Přestože namaloval spoustu významných obrazů, asi nejpůsobivější jsou jeho surrealistická dílka menších formátů, na které se zájemce s chutí podívá, ale už nebude přitakat plivancům na portrét jeho věřící matky, věřit troskám Krista v portlligatském olivovém háji, když za pompézností Teatro Musea Dalí ve Figueras je skryta vděčnost za možnost jej postavit v rodném městečku, která je zasnoubená s uměleckou propagací katolického náboženství.

Alois Wachsmann 1935, Jan Švankmajer 1965, Toyen 1966, 1937

Salvador Dalí a jeho Baletka v hlavě smrti 1939 - inspirace lebkou pro baletní kostým; dále surrealistický objekt André Massona Panenka a tajemný pokoj...

František Janoušek 1936, Yves Tanguy 1928, René Magritte 1928, Mikuláš Medek 1957

Salvador Dalí a jeho obraz "Majestátní okamžik" 1939

...právě svobodné vnímání reality umožňuje se dívat na věci jinak i jejich skryté souvislosti, snad proto jsou surrealistické obrazy, které strhávají masku formalismu konvenční kritiky, dodnes středem kulturního zájmu, a určitě by se dalo napsat mnoho zajímavého o osobních zápasech za svobodu projevu v atmosféře měšťácké Francie, ať už zuřivými výpady proti mrzkosti světa, nebo protesty proti úřadům či vydavatelům, které působí na trhu dodnes. Úryvek z doslovu ke skandální knize Irena od Louise Aragona: "Ale rovněž víme, že Playboy a Reader's Digest, dvě periodika, jejichž evidentním smyslem je, v případě toho prvního, masturbace, a v případě toho druhého kretenizace, se těší ve Francii zvláštní přízni se souhlasem úřadů; a když postavíme vedle sebe, což se přímo vnucuje, ochranu notoricky korumpujícího tisku a zabavení knihy Irena, která září jasem francouzského jazyka téměř nad vším, je přirozené, že dáme volný průchod svému rozhořčení". (1968) Zajímavé na tom je, alespoň z dnešního pohledu, že americké vydavatelství Reader's Digest úspěšně šíří model americké masové kultury všude po světě a jejich čtení nesmí chybět v žádné konzumní domácnosti na stolku s kávou a zákuskem. Patrně platí i to, že i politikům vyhovuje, že kretenizace nabyla užitečného vrcholu. Surrealismus určitě není uměním, které by dávalo lidem možnost zapomenout na každodenní starosti; a otázkou je, zda-li to je pro intelekt člověka ještě užitečné? Nakonec spoustu pohledů, které surrealismus předjímal, už dávno převzal filmový průmysl, který si dojetím a zastrašováním vydělává slušné peníze. Ale, bavíme se?

Victor Brauner 1932, Dorothea Tanning 1947

André Masson 1938, Václav Tikal 1945, Oskar Domínguez 1938, Josef Šíma 1928

Jeden z prvních obrazů belgického surrealisty Paula Delvauxa 1934 a fotomontáž René Magritta, 1929 (Opera v Paříži)

...právě fotografie René Magritta nejlépe dokumentuje humor surrealistických provokací pocházejících z nudného stavu zakonzervované reality: stádo hovězího skotu v přebujelé trávě s houštím před honosnou architekturou pařížské Opery v pozadí a mokřinami, které tam do pol. 18. století opravdu byly. I když černobílá fotografie působí starobyle, neumíme si představit pompézní budovu (dnešní Le Palais Garnier), tak blízko venkovské scenérie. Nepravděpodobné sousedství prokazuje službu spojení ireálna se zažitými realistickými dojmy, tak typických pro surrealistické obrazy René Magritta, Salvadora Dalího nebo Paula Delwauxa...

André Breton ve svém pověstném pařížském ateliéru v ulici Fontaine 42 (vzadu na zdi visí obraz De Chirica "Mozek dítěte")

Fotografie pořízené André Bretonem v roce 1930

Pokud měl André Breton potřebné charisma pro to, aby kolem sebe sdružoval příznivce surrealismu, už to stačilo pro další vývoj moderního umění. A jak to v životě bývá, společné myšlenky jsou hnací silou na začátku, a na konci surrealistického hnutí zůstala mezi zakládajícími členy jen nevraživost. Zásadní příklon Eluarda a Aragona ke komunistické levici leninského typu a zrada původních ideálů (v Čechách Vítězslav Nezval) a sympatie Bretona k Trockému, kterého nechal Stalin zavraždit v Mexiku; fatální rozpory nakonec vedly k rezignaci na veřejný život v "kulturní" Francii. André Breton po návratu z Ameriky kupuje starobylé stavení v Saint Cirqu v oblasti Lot (pův. hostinec pro lodníky), chátrající dům s bizarní věží napravo, kdysi snad i obecní vězení. V této vesnici se věrně zbývající surrealisté scházeli (na prostředním snímku je malířka Toyen a básník Heisler, Breton s manželkou vlevo dole). Kulturní a umělecký význam André Bretona tuto zapadlou vesničku zpopularizoval, nastupující umělci postupně zkupovali vesnické domky, ve kterých žijí a tvoří. Saint-Cirq-La-Popie je dnes turistickou atrakcí i když dům, který kdysi André Breton užíval je dnes všední a nenajdeme v něm žádné památky na nejnoblesnějšího svobodného kulturního ducha, kterého kdy Francie zrodila. Surrealistický básník André Breton: "Surrealisté ani v nejmenším nepřipouštějí, že příroda je vůči člověku nepřátelská, předpokládají totiž, že člověk, původně vlastnící klíče, jež mu zajišťovaly úzkou shodu s přírodou, tyto klíče ztratil a od té doby se stále horečnější urputností zkouší jiné klíče, které se však nehodí. Nadále platí, že veškerý vědecký pokrok, k němuž došlo v rámci vadné společenské struktury, nezbytně pracuje proti člověku a přispívá ke zhoršení jeho údělu". (1946)

Dokumentární fotografie surrealistické skupiny: první z roku 1960 a druhá z roku 1952; třetí je pohledem na (André Breton house in Saint-Cirq-La-Popie).

Gegen jede Vernunft. Surrealismus Paris-Prag v německém Ludwigshafenu. Výstava určitě stála za to!

...a dva staří braši, kteří už také něco pamatují před muzeem, a pohled do všední ulice v Ludwigshafenu. Výstava určitě stála za to, zahrnula na 500 uměleckých děl, od obrazů, plastik, fotografií až po krátkometrážní surrealistické filmy. Bohužel tato velkolepá výstava nebyla v Praze, ač se o ní uvažovalo, ale rozpočet na její převzetí překročil českou ochotu i finanční možnosti. Náklady na ni cca 1,3 milionu eur (přes 33 milionů korun), takže česká kulturní veřejnost byla ochuzena. (jd)

Surrealistické představy určitě byly tím pověstným zlatým dolem, ve kterém se úspěšně těžilo a přetlak konkurence osobností vedl k neuvěřitelným výsledkům, které přinesly do kulturního dědictví tolik mezinárodní rozmanitosti. Každý autor přinesl do umění něco ze svého životního prostředí a není tomu jinak ani u českého umělce Františka Muziky, který určitě nepatřil k příznivcům surrealistické jednokolejnosti. Jeho odborný umělecký záběr od užité grafiky až ke scénografii a službou poválečné socialistické vlasti jej přivedl ke jmenování profesorem na VŠUP v Praze a vliv jeho techniky strukturální malby poznamenal celoživotně většinu jeho žáků. Surrealistické hnutí bylo hnutím, které spíše odmítalo službu vlasti, nechtělo se nechat vtáhnout do logicky provázaných vztahů, které omezují lidského ducha...

Katalog výstavy surrealismu v Hack-Museu a portrét Františka Muziky 1/ Z Českého ráje v Národní galerii Praha a 2/ Julietta (B. Martinů)

Obrazy Giorgia de Chirica, Salvadora Dalího, Maxe Ernsta byly určitě v minulém století pro české umělecké prostředí informačním šokem, který nesmazatelně ovlivnil vnímání české skutečnosti. Surrealistický princip doslova vtrhnul do české prostředí, které převrátil vzhůru nohama. Tvůrčí jedinečnost a strach z epigonství zrodil v Čechách spíše lyrický cit pro nalézání skrytých detailů krajiny a tím se český surrealismus odlišoval od importovaného surrealismu, který vyrůstal z cynismu buržoazního kapitalismu, proto tedy v českém lidovém prostředí po nadšeném přijetí přišlo "moudré" vystřízlivění a opět zvítězil patos národních tradic...

Obrazy Františka Muziky 3/ Jitro, 4/ Velký sen, 5/ Mohyla a 8/ Keř II lze spatřit v Galerii moderního umění v Hradci Králové

Samozřejmě, že "inspirativní" destrukce válečných let nemohla nepoznamenat úvahy umělců o realitě, které se staly součástí tendenčního umění v programovém boji socialistických idejí proti západnímu kapitalismu a jeho imperialismu se svými dozvuky trosek, opuštěnosti torz a symbolických prvků českého magického umění, a ještě později útěkem umělců ze socialistického stereotypu do noblesních krajin, jejichž výstavba se nostalgicky vracela k inspiračním surrealistickým zdrojům: Vyleťal, Vožniak, Vyleťalová, Laštovka. Surrealistická skupina, která byla historicky propojena se surrealistickou minulostí jako by nebyla, žila si ve svém ústraní...

a obrazy 6/ Mohyla 7/ Maska můžou zájemci vidět v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Poslední obraz 9/ Bažiny II (soukromá sbírka).

Poslední obrazy Františka Muziky natrvalo opustily vyčpělou symboliku civilizačního rozkladu 20. století a jejich tematika čerpá z mikroskopických pohledů do osamělých přírodních koutů a jejich biologických detailů (keře) i tajemně nemilosrdných lokalit (bažiny), i když jejich dravost je potlačena poetizací a uměleckou hravostí spojenou s radostí objevování roztodivných útvarů. Muzikova malířská tvorba je tou lepší variantou, která je svázána se surrealistickou tradicí, než-li zvrhlé formy fantaskního pseudoumění s jeho typickou úpadkovou symbolikou věšteckých koulí, veselých a smutných kašparů, černých koček, čertů a andílků, které do tržního prostředí občas vrhá kdejaký aktivista ze šoubyznysu. Možná, že za to všechno může i pověstná věštecká křišťálová koule z pozůstalostní sbírky v ateliéru André Bretona v rue Fontaine 42 a jeho příklon k astrologii v Arkánu 17; že všechny cesty svedly i dnešního člověka do krajin, ve kterých už krása není křečovitá...

Osvícenství aneb Rozum versus umění...

Osvícenství jako naděje? Na nějakém počátku lidských dějin byla touha po jednotě Boha s člověkem. Člověk ale byl velkým požitkářem, vždy věděl, kde najít nejlepší sousto a pravidelně za posvátným oltářem hřešil, až Boha nakonec zklamal. Bůh ho tedy opustil. Od té doby člověk čekal na znamení, spojoval boží vliv se vším, co přesahovalo lidskou představivost a neznalost: bizarnost přírody, prostorová neuchopitelnost, strašidelné temné kouty, tajemné dálky a nedosažitelné výšky, zrod i zánik, sny a zvědavost, smutek i naději - to vše zachytily obrazy romantických malířů, kteří utvářeli opoziční postoj k výrobní společnosti, ale zároveň přiživili nadějný předobraz úspěšného románového komerčního kýče, který rozmělňoval a omlouval cynismus hrdinů průmyslové agrese. Citovost s brutalitou jsou symptomem své doby a romantické obrazy německého malíře Caspara Friedricha oslavují vznešenost lidského ducha. Jules Verne láká k dobrodružným cestám na tajemné ostrovy, pod mořem i do kosmu. Markýz de Sade, svobodomyslný feudální šlechtic, který se stal inspirativní součástí mechanistického uchopení reality a symbolem nemilosrdné likvidace zidealizovaných mezilidských vztahů, nakonec potvrzuje jejich vyprahlou pustinu, manipulaci chudých mocnými a sexuální deviace společenských elit. Alexandr Dumas probouzí Monte Christa - hrdinu, který trestá bestiální moc a podsvětí. Průmyslová civilizace má provozní problémy dodnes - mytické a nepoznané nebo známé a chybně opakované? Když v legendárních časech hrdinný a lstivý Odysseus nalil svým bojovníkům a otrockým veslařům vosk do uší a sebe nechal připoutat ke stěžni, aby odolal vábivým zpěvům Sirén, poznamenal tímto pragmatickým činem budoucí vývoj civilizace. Odsunutím zbožných a slastných lákadel k nerozumnému scestí byla otevřena stavidla legitimnímu násilí i prodejnosti všeho, co bylo i je v pokryteckém civilizačním prostředí nejlákavější...

Obraz ženy s rybí hlavou od belgického surrealisty René Magritta "Collective Invention" určitě při vystavení šokoval. Psychologové pokládají obraz za nezapomenutelný zážitek z malířova dětství, ale to je určitě zjednodušené vysvětlení pro pasivní vnímání reality. Magritte byl ze známých surrealistů osvícenější a prozíravější, nepodléhal sexuální hysterii jako Salvador Dalí (surrealistické hnutí s erotickou provokací a právem na svobodnou volbu oponovalo sňatkům z rozumu, které vykalkulované buržoazní prostředí vynucovalo, brutalita veřejně-politického prostoru vytvářela podhoubí, které prospěšně vedlo k rozvoji kritického myšlení, názorová neutralita neexistovala). Magrittovy obrazy s předstihem ukazují na krize vědomí a brutální útoky, ať už proti člověku či přírodě, daleko dříve předvídají rozklad lidské společnosti, chaotické vnímání a fragmentální prožívání životní skutečnosti, prolínání uvězněného vědomí s neutuchající touhou po volnosti. Vzpourou symbolů, tak by se daly komentovat jeho rozumové obrazy, které surrealistické hnutí překračují hybridní obrazností, která má vliv i na reklamní vizualitu 21. století...

Osvícenské ideály sice změnily svět, ale jejich vznešenost pohltily poplivané ulice...

Osvícenství jako modla? Myslitel - tvůrce společnosti (Danton, Robespierre, Luther, Hus, Marx, Lenin, Hitler a podobní) i jejího historického odkazu. Představa, že lidský život lze definovat matematickým vzorcem a uvěznit smysly "nového člověka" bez Boha a přírody, která bude prohlášena za výrobní materiál, do absolutně moralistické společnosti bez příkladných autorit, lidské prospěchářské dějiny nezvládly. Každý nový pohled na svět je osvícenstvím. (Laškování v altáncích na lemu okrasné zahrady, utajená erotická literatura, odsunutí svatých obrázků do bedny na půdě, vyprahlé mlsné jazýčky, bujaré veselí u mastných dřevěných stolů, lupičství a prostituce - jen odporná živočišnost, pryč s tím, a krvavým terorem pod gilotinou.) Člověk osudově zakotvený v obyčejnosti žijící s máslem na hlavě před vlastním zrcadlem nemění z vlastní vůle svět k lepšímu, jen praktickým rozumem vytrvale umrtvuje realitu, napodobuje a veze se na módních vlnách, které aktivní odborné síly v civilizované společnosti s životodárnou pravidelností uvádějí do pohybu. Jsou opakem dnešních polomrtvých společných setkáních v obýváku před televizí beze slov, které by snad či ještě dokázaly zaujmout. Velevážené statisticky nudné rozhovory o nabytém majetku a mramorem vydlážděné cesty do nových pekel jen potvrzují, že varovné vize před kolapsy civilizace se osudově naplňují a zprivatizované lidské mikrosvěty jsou zapleveleny konzumní maximalizací asi nejtotalitněji. Politický "obyčejný" svět bez charismatických osobností se utápí v nevěrohodnosti a člověk ho podezřele sleduje zpovzdálí a čeká od něj to nejhorší. Politici jsou v realitě české společnosti "cizinci z temnot", kteří zaprodali duši něčemu, s čím se nedokážou vypořádat. Jejich politické mítinky jsou manipulací se symboly. Mohli bychom pitvat historickou a současnou realitu s neuvěřitelnou trpělivostí, ale nakonec bychom uvadli vyčerpaností - jistota, že pitva bude obrozující není zaručena...

 Chcete změnit svět? Nedělejte to, jediným výsledkem bude to, že se změníte vy a nemáte jistotu, že k lepšímu! (Robespierre)

Surrealistické obrazy Delvauxa, Magritta, Ernsta a Tanguyho dokumentují rozporuplnost rozumového světa...

Osvícenství jako hrob? Výrazové možnosti v koncovce moderního myšlení se uzavřely do zpochybnění pozemského světa, do plánované kosmické naděje a každé její potvrzení si určitě zaslouží ohňostroj. Oslavovaný konstruktivistický rozum, který po slastném revolučním večírku takticky nachází sofistikovanou pozici v obchodním chaosu konzumně-turistické společnosti, časem potvrzuje chatrnost svých nejvyšších ideálů a zaujímá nejvýhodnější obranné postavení, a překročí-li své možnosti, tak mu jen nepokořené přírodní živly oplatí hrubou záplatou, a to je vše. Pravděpodobné zdání o civilizačním pohybu vpřed klame a iluze o něm šálí člověka o to více, čím více je pohyb virtuálně propagovaný. Osvícenský rozum s urputností sobě vlastní, ale se skrytou mytickou závislostí prohrává, neboť se pošramocené emoce poslušně vracejí k magii jako k pohádkové studánce se živou  vodou. I modernímu umění, které ve 20. století dokázalo rozložit svět a udělalo z malířského plátna neuvěřitelné bojiště došel dech, a to dnešní občas ukazuje, s čím si člověk opět neví rady, navíc je urputně tendenční, marně se vyrovnává s obecností, takže je často pro lidi odpudivé; vytvářejí ho někdy soutěživí boxeři a nabízejí ho někomu, kdo boxovat nechce. Hysterická materializace reality opět probouzí sadomasochistickou úzkost a rehabilituje člověka ve zpolitizovaném světě jako staronovou zrůdu - a pohled do vlastního nekulturního zrcadla může být zklamáním. Šoubyznys se svými prostituovanými hvězdami, to jsou ony lákavé Sirény - ty podnikatelsky koordinované aktivity - které v romantické formě úspěšných knih a filmů s naplánovanými záhadami a kýčovými "morálními" hrdiny i dnes oprávněně odmítáme, ale obrazy René Magritta mohou uspokojit náročnější duši. Co ještě můžeme očekávat v "renovovaných feudálních Čechách" kromě politického cynismu a zkamenění nově kapitalizované české šlechty a promenády masírovaných symbolů na evropských ochozech? Je téměř jisté, že se dočkáme i nějakého samozvaného Krista se sanatoriem pro zmatené, ale to bude fungovat jen do chvíle, než bude odhalen jako sňatkový podvodník a představa, že inženýrka se zlatým křížkem na hrudi zastoupí neposkvrněnou Pannu Marii by už byla šílená...

Kdo dokáže probudit legendy o příčině, průběhu a výsledku tak vášnivě jako osvícený Homér? Poslední ukázkou je osvícenský obraz amerického pop-artového umělce Andyho Warhola s námětem nedodělaného světa, který apeluje na kulturní intelekt člověka s poselstvím: "Dodělej si ho sám!" Hojně navštěvované umělecké sbírky všude po světě, jejich ochrana s úsilím za zachování paměti moderní civilizace jsou důkazem, že si člověk chce zachovat vedle sportovně-rekreačních aktivit i duševní rovnováhu. Pravidelná návštěva "moderních chrámů rozkladu reality" nahrazuje užitečnou komunikaci s pochybovačným čertem, který dokázal Boží milosti směle oponovat a zachraňoval rozmanitost lidského intelektu, a kde jeho užitečná role selhává, tam vznikají křečovité esteticko-etické boje za záchranu stromů či zvířat nebo vynucované křesťanské dojetí ex post. (Bezradnost je vidět i na současném vývoji české společnosti a poslední projev českého prezidenta Václava Klause k 28. říjnu to jen v roce 2009 konstatuje: "Demokracie není zárukou, ale dokonce ani příslibem dokonalého řešení věcí veřejných, nicméně je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality názorů a postojů milionů lidí... Demokracie neznamená, že krátkodobě nemohou vítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější... Demokracie je lidské dílo, a proto má mnoho chyb. Lepší politický systém než parlamentní demokracie - založená na existenci a konkurenci politických stran - však zatím vymyšlen a s úspěchem vyzkoušen nikdy a nikde nebyl. Vymyšlen a úspěšně vyzkoušen nebyl ani lepší hospodářský systém než jakým je tržní ekonomika, založená na soukromém vlastnictví a soukromé iniciativě a na pouze doplňkové roli státu. Mnozí z nás si navíc myslí, že lepší systémy nikdy ani vymyšleny nebudou. Já k nim patřím".) Změnil se tedy už nějak lidský svět? Vůbec ne, Bůh byl nahrazen omlouvanou neviditelnou rukou trhu uprostřed lidské spouště s modlou oslňujícího kýče, uvolněností a nesvázanými pravidly. A pokud je zamyšlený člověk nečekaně osloven vymydleným dealerem uprostřed náměstí, nesmí si "recipient" bláhově myslet, že si na něj Bůh zrovna vzpomněl. Náměty lidových pohádek "Ubrousku, prostři se! či Obušku, z pytle ven!" nakonec překonaly realitu účelového nedostatku, aby emancipace potlačeného lidského vědomí mohla vítězně dojít nejenom k názorové neutralitě (tj. k takovému vřelému objetí kněze, filosofa a politika, že nám políbení Brežněva a Husáka může připadat málo vášnivé), ale i veleúspěšným konzumním hypermarketům - k té pověstné Aladinově jeskyni s automatickými dveřmi a nejskvělejším pokladem. (Básník Jaroslav Seifert vzpomínal v kapitole o kolečku uherského salámu na lahůdkářský krám v domě ve kterém bydleli: na exotický koktejl všech možných líbezných pachů, na vůni neopakovatelnou a navždy ztracenou, na ztracenou posvátnost, když píše: " V našem lahůdkářství jsme nic nekupovali. A když se řeklo "chodí ke Kolmanovi", což byl majitel lahůdkářství, znamenalo to vždy zámožnějšího občana a mlsný jazyk... Pan Kolman stával před krámem ve své nízké čepičce, kterou nosívali lahůdkáři a lepší kupci, a přívětivě se usmíval na svět a na lidi. Tím světem byla ovšem jen naše ulice. Zdravil jsem ho uctivě... A tak se  jednou  stalo pro mě něco velmi vzrušujícího a památného. Pan Kolman mi s úsměvem pokynul, zašel za pult a na špičce nože podal mi kolečko uherského salámu. Bylo první v mém životě. A dodnes, jak vidíte, jsem mu to nezapomněl. Téměř denně překomponovával pan Kolman své svůdné zboží ve výloze. Nadzdvihl těžké sklo pultu...) V Česku po roce 1989 v rodinném obchůdku potravin naproti nám, kdysi  "pan majitel" provozoval pro děti mikulášské představení. Nikdo si ho stejně z okolí nevážil, tak se na Mikuláše s čerty vykašlal, dnes obchůdek s potravinami provozují "vytrvalí obchodníci" z Vietnamu, nikdo si jich také moc neváží, prostě Mikuláš už nebude... (jd)

  Francouzské přísloví praví, že srdce má svůj rozum, který rozum nezná.

 "Nicota je jediný velký div světa." René Magritte

Pocta surrealismu v Bruselu! Udělejte si výlet do Belgie a navštivte surrealistické Muzeum René Magritta...

1/ Slavný obraz Říše světel inspiroval plášť, který zakrýval budovu při rekonstrukci 2/ na Koningsplein 1, Place Royale, Brusel   3/ Terapeut - tajemný poutník pečující o nemocné.

Současný pohled  na Muzeum René Magritta a Place Royale a pohled z Mont des Arts na Brusel (duben 2010)

Dnes všichni žijeme v době, která prožívá těhotenství paradoxů, a nikdo neví, jaké kriminální děcko nejbližší budoucnost porodí? Pochybnosti o prožívané realitě trvají. Socialismus selhal a kapitalismus se zmítá v chaosu neviditelné ruky trhu, všichni chtějí hodně a ještě více, a ti nejpůvabnější s rukama z cukru idealizují realitu tak nešťastně, že vzniká anarchie v mezích zákonů. Výstava britského umělce Damiena Hirsta připomíná nejpesimističtější variantu zpětných i aktuálních pohledů na civilizaci mýtů a rozumu, důsledky vychytralé politiky a konzumu, spekulativně se snažíc udělat vše pro freudovský princip slasti, protože smrt čeká na každého z nás i přesto, jestli si cestu vydláždíme křesťanským idealismem, buddhistickou inkarnací do všeho možného, ale nepravděpodobného, což je z kritického pohledu nakonec stejně jedno: to je výchozí bod dnešní civilizace a každého, kdo žije z živočišně pudové podstaty obyčejnosti a zbytečně se nepřekonává. Umění oprávněně reaguje na vágní obsah konzumní společnosti, která požírá mladistvé ideály; a tendenční filmy typu Home jen potvrzují mizernou naději dnešní civilizace...

Poutač k výstavě v interiéru pražského Rudolfina a plastika Necropolis / Pohřebiště / 1996 - sklolaminát, pěna a obsah popelníku / 243 x 66 cm

Několik slov z katalogu výstavy: Damien Hirst (nar. 1965) je jedním z nemnoha umělců. kteří dnes dosáhli ve výtvarném světě statutu superstar. Ve své tvorbě, která zahrnuje souběžně plastiku, instalace a malbu, se zabývá hluboce symbolickými a metafyzickými otázkami umění, života, náboženství a vědy. Jeho umění mělo docela určitě zásadní význam pro obnovu estetického vnímání. Hirstova šokující podívaná proměnila to, co bývalo považováno za groteskní nebo zatracované jako projev "špatného vkusu", v cosi sublimního - v nový druh krásy. Tento vývoj sledují i Hirstova díla, která jsou prezentována na této výstavě...

Adam a Eva, vystavení / 2004 - skleněná a ocelová vitrína, chirurgické nástroje, vědra, sešity, vozíky a kombinovaná technika.

Současné postmoderní umění určitě není pro lidi, kteří žijí obyčejným životem. Ani v duchu by je nenapadlo zajít do galerie, nestojí totiž o dávku pravidelného rozkladu a beznaděje, a s útrpným Ježíšem Kristem na kříži v obýváku skutečně vydrží málokdo. Životní poezie se nachází při ranním kafíčku (člověk je nadšen tím, že se probudí), poté v obyčejném a úspěšném nákupu, v zamávání si na pozdrav z jedné strany chodníku na jeho zrcadlovou variantu, obyčejná pochůzka po městě spolehlivě rozptýlí nahromaděné černé myšlenky, i když v povědomí všichni vědí, že se někde na neznámém místě nový život dere na svět a někde zase zrcadlově zaniká. Traumatologické umělecké náměty, které se s beznadějnou nadějí vyrovnávají s realitou globální civilizace, nejsou tím ideálním obohacením, které by mohlo vyplnit prázdné prostory maloměstské dušičky, která raději romanticky sní o písečném pobřeží malebné zátoky s azurovým obzorem...

Poslední večeře / 1996 - výběr z třináctidílného cyklu, barevný sítotisk

Umělec Damien Hirst je poznamenaný technokratickou civilizací, nejenom jejím cynismem, ale i jejím citem pro strašidelné realistické detaily, které si "normální" člověk nepřipouští, vnímá je teprve tehdy, když se ho osobně a osudově dotýkají, což může být jenom jednou. Všichni, kteří disponují určitou dávkou zdravého pesimismu, mají dnes potřebu se vyjádřit k prožívané realitě. Hirst se vyjadřuje výtvarně, někdo napíše knihu nebo přispěje do blogu, pochybnosti ale převládají, optimismu je pomálo, snad právě proto se člověk naučil realitu přezírat s pyšným nadhledem, jako by se ho netýkala a nedotýkala. Když se medializuje lidská špína v českém obýváku, nechceme se na to dívat, je to příliš skutečné, a pokud její mediální vizualitu sneseme, tak jen s nadřazeným pocitem, že jsme přece jenom lepší.

Mučednictví Sv. Petra / 2003 - skleněný kabinet s lékárničkami, Rakovina kůže / 2006, Chloramphenicol acetyltransferace / 1996, Pociťuji lásku / 1994-95 - motýli, malba na plátně

Umělec Damien Hirst je jiný kabrňák! S hyperrealistickým citem pro věc lidem nabídne namalovanou rakovinu kůže (to jen, aby to s tím opalováním u moře tolik nepřeháněli), několik pokrmů v tabletách (přece se člověk jednou a definitivně zbaví masakrů zvířat pro obchodní sítě s masem a uzeninou), a až také chcípnou na rakovinu plic výrobci cigaret, tak se přestanou vyrábět popelníky; ale to je předzvěst skvělé budoucnosti civilizace, která se možná setká s vytouženými mimozemšťany. Mezitím se ještě musíme s nadhledem zbavit náboženské symbolické mystifikace a prolité krve, bídy a zvratků ve vlastních stínech, což bude pro někoho určitě bolestné! Pohled na Adama s Evou v pitevně je samozřejmě umělecký projekt ve stylu básnického génia Comte de Lautréamonta a černého humoru a'la André Breton - surrealisty, který toho mnoho předpověděl. Šťourat se v židovské biblické symbolice už nemá smysl, kdysi jen posloužila náboženské unifikaci při bolestném národním uvědomování hebrejských nomádů, kteří vyměnili tuláckou svobodu od pastviny k pastvině za mrzácké pohodlí městského života a fatální hledání ženské dobroty v prostředí mužské agrese zbytnělé v uličkách hliněných měst se smůlou a štěstím těch, kteří najednou zchudli nebo zbohatli na úkor druhých; a co se změní na židovské kapitalizované realitě, která úspěšně ovlivňuje svět dodnes i s myšlenkami židovských proroků, kteří zaměřili své zpětné pohledy do útrob náboženství a utvářeli západoevropskou kulturu, ať už to byl Sigmund Freud nebo Erich Fromm či Karel Marx, který se původně jmenoval Mordechaj...

Prostor před Rudolfinem / Jaume Plensa, 2008 - socha z nerez oceli vyřezávaná laserovým paprskem - symbolizuje madonu s děckem, spojuje písmo různých kultur: latinku, hebrejštinu, arabštinu, azbuku a další; dveře ve výstavní síní v Rudolfinu vedle cynických děl Hirsta působí jako jediné místo očekávání, stačí je jen potichu otevřít a objevit pro sebe jinou naději...

Dějiny lidské civilizace vytvořily mnoho symbolických obrazů - tajemná cesta od pravěké plastiky Věstonické Venuše přes legendárního řeckého válečníka Achilla až k slavnému gotickému obrazu Růžencová slavnost od Albrechta Dürera může být napínavá dodnes. Vlastně ani nejsme schopni popsat, proč přijímáme nebo odmítáme jejich poslání, a přitom slavné symboly historickým vývojem vykolíkovaly prostorové možnosti lidské morálky. Tím, že člověk vytvářel technické nástroje k sebezáchovné obživě a k zabíjení svých nepřátel při obhájení vlastního teritoria, nevědomky vytvořil přirozenou, ale dnes kontroverzní dualitu, která stále vládne dnešnímu světu. Jde o známý rozpor mezi mužským a ženským principem, mezi mužem, který realitu znásilňuje a nebuduje nic zadarmo, a ženou, která nadějně udržuje prostředí domova v přijatelném stavu. Otázka, kdo má vládnout světu, zda-li muž, který je stále na válečné stezce nebo láskyplná žena, která vládne romantickým písničkám, nenašla řešení dodnes; někdo chce za prezidenta pragmatického muže, někdo preferuje ženu v naději, že si uchovala poslední zbytky poetiky. Ale žena politička nebo manažerka ji dnes hledá zrovna tak těžce, jako domestikovaní lovci, pro které je zásobená lednička nadějí, asi jako ostrov na obzoru  pro tonoucího. Oslavu si zaslouží snad jen mužská "geniální" lenost a odvaha zpochybnit nudnou realitu; historicky stojí u zrodu technického vynálezu nebo uměleckého díla. Náboženská dogmata, jakým je Neposkvrněné početí, které zrodilo strážce čistoty křesťanské víry s celibátem, nejsou v podstatě přijatelná, a unavená politická společnost jen nutně hledá kompromisní rovnováhu pokryteckých vztahů. Protože jsme děti džungle bez božího rodokmenu, objevují se v civilizované lidské společnosti pravidelně "chytráci", kteří si myslí, že pohádkami přelstí stresovanou konzumní populaci. A při lámání "dobráckého chleba" většinou vítězí mužská schopnost improvizovat, protože, co kdyby zase byla válka? Ale zatím pro znepříjemnění života lidí stačí nekorektní mezilidské vztahy nebo absurdní životní prostředí. Ke zhoršení denně přispívá nejeden pokrytecký politik, pohodlný občan nebo nekulturní podnikatel, a tento negativní trojiční model deformuje svět. Příznivci "pověstné dobré vůle" si kladou otázku, kam až je ochotna sofistikovaná civilizace zajít? Existuje pragmatický důvod, aby byla zachráněna Dürerova Růžencová slavnost? Konzumní společnost v tichosti dozrála k tomu, že pro chytrácké přežívání to zrovna není nutné. Průmyslové drancování deštných pralesů a hysterie při sezónních výprodejích v hybridních hypermarketech to jen potvrzují. A filosoficky doufat, že se nám u sartrovské holozdi sama zrodí mariánská naděje světlé budoucnosti, je zrovna tak marné, jako je hledání odpovědi na to, jestli dělníci v nejhorším provozu průmyslového podniku za městem milují svého postkapitalistického ředitele nebo voliči lišáckého politika, který v tom umí chodit, a s knězem si o marnosti symbolů a neexistenci ráje po smrti nepopovídáte ani žertem, protože prostí a nejchudší se museli dočkat spravedlnosti alespoň po smrti. Životy lidských bytostí 21. století stále nesou existenciální paradox úzkosti. Stále potřebujeme štěstí, zdraví a naději, protože netušíme, co nás čeká za chvíli, za hodinu, příští den nebo za rok? Snad z podstaty věčné nejistoty hledá mnoho lidí oporu v náboženské minulosti. Obdivují křížové cesty a procesí asi proto, že si chtějí namluvit, když jsou zklamáni vlastní politickou současností, že náboženské časy před francouzskou revolucí snad byly systémově lepší; ale nebyly. Kdyby válečník a reformátor Napoleon nevtrhl do katolického Španělska, měli by tam slavnou jezuitskou inkvizici asi dodnes. Utajená touha civilizačně zpohodlněných lidí po nekreativním režimu vždy spolehlivě vytváří známé pasti...

Na snímcích zleva: 1-3 Madona v Mělníku s typickými atributy, s měsíčním srpkem, zeměkoulí a hadem; dále Madona kláštera v Doksanech a Madona stojící na návsi ve Stadicích; na čtvrtém snímku je surrealistický obraz od Maxe Ernsta z roku 1926 s názvem: Panna Maria trestá Ježíška před třemi svědky: A.B. (André Breton), P.E. (Paul Eluard) a malířem Ernstem.

A historická minulost skutečné Marie je zoufale neidentifikovatelná a idealistické výklady jejího smyslu naplňuje snad jen prožitek klidného víkendu, kdy muži odkládají křeč a zbraně na zápraží, rozdělávají ohníček, rožní masíčko, opékají brambůrky, připravují pikantní kořeníčko a omáčičky; a ženy potom umyjí a uklidí špinavé nádobí. Mariánská procesí jsou jen folklórním zpestřením průmyslově zmrzačené krajiny a těžko můžou zachránit přechytralou lidskou civilizaci v pasti. Ale vraťme se ještě do minulosti: lidské utrpení je historicky prokazatelnější, než-li potvrzení existence Platónovy Atlantidy a symboly, které paralelně vznikaly s útrapami člověka přežívají a jen potvrzují hledání kulturnějších variant lidského soužití. Nejslavnější judaistické a křesťanské symboly jsou nejsložitější, protože do sebe nasály snad všechna starověká tajemství Indie, Mezopotámie, Egypta nebo Řecka. Ovládají svět dodnes, protože je spojujeme s otázkou, co když na nich něco bude? (Příběhy o vznášejících se šamanech mohou zneklidnit.) Věřící po celém světě si málokdy připustí ubohost všedních dní, kterou sami vytvářejí, a která se neodlišuje od historické.  Jedno je jisté: matky měly hodně dětí, proto se nikdy nenudily. Maso se koupilo někde na trhu a poutavé lovecké příběhy se uvelebily v posvátném skladišti v katakombách mužského mozku. Symboly vesměs vykrystalizovaly z lidského zoufalství, a jde jen o to, jestli ještě nesou pro kultivaci dnešního životního obsahu nějaké poučení. Modré roucho světice a věnec dvanácti zlatých hvězd, který zdobí hlavu Panny Marie převzala modrá vlajka Evropské unie, jen symbolizuje celistvost ročního cyklu a nekonečnou lidskou snahu udržet svět v prospěšné rovnováze, což se s potížemi daří, právě z důvodu úchylné touhy po moci se všemi hady na prsou. A nejenom to, nevyzpytatelné politické skupiny jdou přirozeně proti kultivačním snahám a mariánské poselství dobroty není zrovna jejich šálkem kávy, a pokud ano, tak jen naoko a pro vylepšení nejistého volebního výsledku. Svatá trojice (Bůh Otec, jeho Syn Boží a Svatý Duch v podobě bílé holubice) vypadá na první pohled složitě, ale je bohužel paranoidním obrazem středověké mocenské mužské reality, která tímto symbolem jen sebe zbožně posvětila. Nakonec sv. Trojice v přetlakovém hrnci rozporů historicky nepřežila a osvícenější křesťanské skupiny prosadily na piedestal ženský princip Panny Marie, která svého syna v judaistické realitě jen normálně porodila (?). Kacíři potlačili agresívního a pohanského Boha Otce, který ho ze světa potupně vyprovodil, když ho nechal bez výčitek svědomí ukřižovat. Skoro by se dalo napsat, pokud bychom převedli situaci do naší reality, byť se pohybujeme v iluzorním náboženském světě, že božský Otec Ježíše byl vlastně "nekulturní mrzák", a proto je dobře, že je nietzscheovsky mrtev (dodnes je pro nás obrazem agresivní autority). Utlačená Marie byla jako symbol pro heretiky přijatelnější, protože byla nadějnější zárukou kultivace, mírové komunikace a jistoty v rodném údolí, které se již tradičně opěvuje v trampských písních (symbolizuje otevřenou mateřskou náruč oproti vyčítavě mužskému: Kolik tedy chceš půjčit peněz, ty otravo! A kolik to bude vlastně stát? nebo Snad si nemyslíš, že jsem zvědavý na tvoje názory!). Historická Marie byla v Nazaretu potlačena do role domácí služky, a realistická žena jen zastupovala sexuální hřích, který v představách mužů podporoval zlé úmysly ďábelského podsvětí, ale nakonec to bylo přesně obráceně. Barokní plastika v Doksanech potvrzuje Mariino vítězství, její přirozenou popularitu a symbolické, ale s obtížemi politicky prosazené Nanebevstoupení. Největší chrámy a kostely byly postaveny zásluhou kacířů v západní Evropě, kteří neuznávali moc prospěchářského Vatikánu, ani jeho papeže. Madonka je ztvárněna tradičně v modrém a bílém rouchu a jeho barevnost ukazuje na čisté a nekonečné, a pokud by bylo nekonečno nekonečně azurové a pocitově blahodárné, nic proti kosmické víře, ale je to jinak: naše představy jsou vysněným opakem tíživé pozemské reality. A při poslední minutě života nakonec zjihne i cynismus největšího egoisty nebo ignoranta ve městě...

Na snímcích zleva: plastika Panny Marie na lounském náměstí z roku 1673 s drakem u jejích nohou, který symbolizuje ďábla a pohanství, slavná ústecká Madona s dítětem a Panenka Marie v jeskyni (symbolizuje "matku zemi") v kostele Nejsvětější Trojice v Jílovém u Děčína a zjednodušená symbolika amerického obchodního kýče s erotickým nádechem...

 Vždy máme po ruce - dobrý příklad na obzoru a špatný ve skladu pro výstrahu...

Celý svět pravidelně dochází do krajností a ze zoufalství adoruje absurditu typu Zjevení Harryho Pottera. Katolické politikum pravidelně rodilo odpůrce ve vlastních řadách, a tajné společnosti přivolávaly reformní svaté rytíře k zabití zlého draka, který pustošil katolický chlívek. Symbolické spojení kříže s růží k sobě poutalo elitní zbožné muže, kterým se už zprotivilo krveprolévání a nenažranost prelátů a začali věřit pod vlivem nových představ v napravení světa. K ideálům rosenkruciánů se přidávali významní učenci (Descartes, Komenský) a jejich vliv se promítal do svobodného zednářství a ezoterických společností, a všichni měli něco společného, posvěcovali moc přírody a vyvážené soužití s ní. Ale periodická nesplnitelnost vznešených snů v kruté realitě zvířecích pudů, krutosti a beznaděje, zase jen rodila pochybné fámy, sektářství, náboženské blouznění a bludné tajemné řády a záhadné přízraky, ať už židovského kabalistického golema nebo pištce z Hamelnu. Jejich opakem je mariánská růže symbolizující štěstí, lásku a život, která si v podobě stylizované rozety podmanila architekturu; a vzletná krása a ženský půvab gotického lomeného oblouku, který pochází z Indie, nově uctíval ženský princip (Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Chartres). Mariánské sloupy se soškou Panny Marie poutaly skryté naděje doufajících. Každý kostel ve městě je přenesenou posvátnou horou s obětním oltářem a později nahrazuje věřícím Římany zničený posvátný Jeruzalém. Gotická symbolika vyjadřuje touhu po harmonii a naplnění vzduchoprázdna. Trojúhelník se svými stranami vyjadřuje jednotu tří kosmických elementů (Boží oko). Paradoxní vývoj prožila holubice, vrkání a milostné hrátky z ní učinily symbol bohyně lásky (pův. mezopotamská bohyně Ištar), ale v židovském kultu byla obětním zvířetem a jeho zařezáním byly odčiněny lidské hříchy (jak jednoduché, stačí zaříznout realitu). V evangeliích holubice symbolizuje kreativitu a čistotu Ducha svatého a stala se symbolem míru. Na jejím příkladu vidíme proměnu kruté reality, kterou vytvářel člověk - nekulturní hovado, a společnost pod tlakem výčitek svědomí vytvořila náboženský symbol, který se uctíval; a je jedno jestli jde o ukřižovaného Krista nebo hrob zastřeleného a neznámého vojína. Historické pozadí jen ukrývá vypěstované strašáky. Jiným historickým dokumentem je případ sv. Pavla. Pokřivený židovský farizej (strážce starých zákonů) s nenávistí pronásledoval a krutě trestal přívržence novátorského křesťanského hnutí, protože mu chtěli zničit jeho bábovičky z písku. Pod tíhou vykonaných krutostí na židovských bratrech a morálních výčitek symbolicky zastupuje obraz zázračné proměny, když na cestě do Damašku ztratil kontrolu nad svým tělem a duší; prozřel a měl vidění Krista. Nakonec si spíše musel položit otázku, proč násilnosti vlastně provádí? (Z našeho realistického pohledu zjistil, že jeho neurotické jednání je už neúnosné, a že asi bude prospěšnější přidat se k novému hnutí s jiným pohledem na svět...) Mariánský efekt můžeme vysledovat i v dnešních mediálně-komerčních hrátkách s občany, kdy televize účelově vyrábí pořady s lidovými herci a všedními tématy (cajdáky), které snad i vyrovnávají deficit lásky a dobra v kapitalistické společnosti, která marnotratně netrpí přemírou dobroty. Což si takhle dát v přímém televizním přenosu psychopatické zprznění neposkvrněné čisté panenky? V materialistické společnosti, ve které láska musí procházet žaludkem, je emocionální masturbace citově bezradných subjektů prostě nutná, a na odbyt jde skoro všechno: krutost, hloupost, ošklivost, nevzdělanost, falešně opěvovaná lidská prostota apod. A populární herci si v zákulisí z toho dělají prdel, ne? Jen malý počet lidí, kteří si zachovali soudnost a kulturnost, se snaží ještě občas zachránit i neúnosně trapnou českou i politickou realitu...

Trochu historie neuškodí: Zvířata žijící volně v lesích a polích můžeme rozdělit do tří skupin. První zahrnuje všechny menší ptáky. Druhá zvířata žijící na zemi, v močálech, zvěřina srstnatá a opeřená. Sem patří sluky, koroptve, bažanti, divocí králíci a zajíci. Třetí skupinu tvoří tzv. vysoká zvěř: srnci a všichni ostatní dvojkopytníci. Na stoly labužníků se dostávala zvěřina ulovená při slavnostních honech. Pravými skvosty mysliveckých hostin bývaly křepelky pro svou vůni, chuť i barvu. Za krále hostin je však stále považován bažant. Hostina pro papeže: Kardinál Pelagru uspořádal hostinu pro papeže Klimenta V. Sešlo se na ní 16 kardinálů, 20 prelátů a mnoho šlechticů. Hostina sestávala z 9 chodů, z nichž každý obsahoval 3 pokrmy, tedy celkem 27 rozmanitých jídel. Po prvých třech chodech se podával jako intermezzo obrovský kopec z divoké zvěře. Mohutný jelen, jako živý a přece vařený, divočák, srnec, zajíci i králíci, všechno jako živé a přece vařené a pečené. Poté byla na stůl postavena kašna, z niž proudilo víno do pěti stran. Na jejím okraji seděli bažanti, pávi, koroptve a jiné divoké ptactvo, všechno jako živé a přece připravené dovednými kuchaři k pojídaní. (Hned se chápe, proč musela církev odbojného katolíka Jana Husa upálit; ti parchanti se chtěli užrat k smrti!)

Proměna kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem, známého spíš svou šikmostí. Starý snímek je čelním pohledem přes bývalé autobusové nádraží, druhý je ukázkou "mizerné architektury", která účelově a ideologicky potlačila pohled na kulturně-náboženskou památku gotiky, a třetí dokumentuje zbourání tržnice, která ještě nedávno úspěšně hyzdila centrum města Ústí, a na kterou si raději nebude pamatovat nikdo; byla důkazem kulturní devastace dělníků a technokratické inteligence nejšpinavější metropole bývalého Severočeského kraje. Musíme si uvědomit, že mužský technokratismus svým antikulturním přístupem, který vládne politickým systémům zabijí, sice pomalu, ale spolehlivě tím, že otravuje společenské prostředí, a ne každý dokáže tomuto účelovému a pokryteckému tlaku čelit. Mnoho kulturních hodnot, které nenajdou podporu v tichosti zanikne, společnost je považuje za zneklidňující.

 Náboženství je ohlodaná kost, která ještě trochu smrdí... a platí starořecké: Nic se neopakuje dvakrát!

Náboženské ideály byly pravidelně potlačovány, přesto napomáhaly postupné kultivaci lidské civilizace. Nietzschův výrok "Bůh je mrtev!" je nesmrtelný a určitě stojí na počátku duchovního úpadku zlatého průmyslového věku, který byl nucen nahradit posvátný rituál víry materialistickou láskou ke spotřebnímu stylu života, užitkovým věcem a věcnosti logiky. Nietzche považoval Ukřižování Krista za zvrácenou glorifikaci utrpení a za symbol "otrocké morálky". Osvícený Rousseau a ideály o rovnosti, volnost, rovnost, bratrství a poprava Marie Olympe de Gouges v roce 1793,  romantismus s návratem k rozumné přírodě, trojiční Hegel s tezí, antitezí a syntézou, Breton, surrealisté a jejich objevování tajemné ženy, hippies a poslední vzpoura proti technokratickým autoritám, a nakonec kytarový mág Jimi Hendrix a jeho Electric Ladyland a Manic Depression pro oživení mozkových buněk. Vyprázdněný odcizený prostor jsme nuceni nahrazovat novou pseudoromantickou láskou k oblíbeným věcem: prošlapaným botám, hrnečku na kafe, sklence na víno, halence, bohémsky onošenému kabátu nebo saku, automobilu, ale i k proslaveným obchodním značkám s nabídkou populárního zboží apod. Jiným paradoxem lidské svobody je odklon od estetiky s rezignací konzumní společnosti na kulturní optimismus, kdy se spíše hledá agresivní vybití při sportovním vyžití. Moderní reklama podporuje odvěkou touhu blýsknout se a konzumní fetišismus je jinou obranou proti prázdnotě. Umění  vždy bylo schopno podpořit citové požadavky lidí i v nejhnusnějších budovatelských časech, a vždy bylo životaschopným únikem z devastovaného prostředí... Moderní umění určitě není oslavou mariánského kultu, ale "ta kreativita" vyvěrá z jeho kořenů.  Ale, jak je známo víra srdce chrání, protože je, přece jenom, prospěšná lidskému zdraví. A když má muž v životě štěstí a potká "tu pravou", je to o naplnění staré lidské moudrosti, která jen potvrzuje, že přechází z levé "rozumové" hemisféry mozku přes most Corpus callosum do intuitivní a kreativní krajiny pravé poloviny mozku (což platí i pro ženu, ale obráceně). A musíme se také ptát, jestli za rozkladem dnešní reality stojí jen spekulativní muž? Jakou roli hraje ctižádostivá žena, která už nemusí zaručovat harmonii a touhu přijímat a spojovat? Jaké poselství přineslo francouzské klání prezidentských voleb? Potřebuje pravicový konzervativec Sarkozy pevný bod, aby hýbnul světem a stojí socialistka Royalová na vymlácené slámě? Výsledky prezidentských voleb ve Francii 2007 ukázaly, že si lidé vždy spolehlivě volí diktát pevné ruky, protože jen chtějí konzumně uchlácholit žaludky a chodit v klidu do kostela. (Ať žije mrtvá svoboda!) Volby vyhrál "racionální pravicový střihoun" (křtěný katolík a bývalý ministr vnitra - tomu se říká vysoká kvalifikovanost) a 3000 policistů chránilo zájmy vládců celého světa. Co naplat, že mu odpůrci na plakáty přidali hitlerovský knírek a přízvisko Imbecile. Kdyby vyhrála Ségo ztratila by smysl obora slavného zámku Chambord v údolí Loiry, kde si může mužský prezident při vystřílení zvěře ukojit přirozenou agresivitu. Levice má tradiční problémy; ani "elitní kaviárová socialistka" Ségo nemůže naplnit ideál skromné Madony. A co je dnes v politice nového? Francouzský prezident se rozvedl. Jeho žena Cécilia, unavená věčnými zálety svého muže, odešla do jiné náruče. Při volbách sehráli harmonickou dvojku, neboť rodina je základem společnosti. Ale, když to nejde, tak to nejde! (Co k tomu dodat? Snad pomůže William Money, známý zloděj, vrah žen a dětí z filmu Nesmiřitelní Clinta Eastwooda: "Odcházím, tak pozor! Kdo mi zkříží cestu, toho oddělám! Kdo se opováží na mě vystřelit, taky ho oddělám! Navíc i jeho ženu i jeho přátelé! Podpálím jeho dům! A kdyby někdo zas pořezal nebo jinak zohavil děvku, tak se vrátím a zastřelím vás, vy děvkaři!") Takže, až zase "nějaký politik" bude rituálně tančit na pódiu a pak se bude rozvádět, tak se na něj...! Musí být naše životy vždycky o nějakém kompromisu?

1. V. I. Lenin s napřaženou rukou ukazuje do slibné budoucnosti na náměstí v Charkově 2. Ústecká zdevastovaná realita - tento dokument zobrazuje 30tiletou ústeckou průmyslovou všední realitu; na tomto místě jsem se nedokázal už ani vyzvracet; v nejbližších časech zde prý bude postaven další supermarket. Nikdo ale nepotvrdil, jestli se tím zvýší kulturnost nejstarší průmyslové zóny ve městě?  3/4. Slavný Jimi Hendrix - fascinující americký hudebník ze "šťastných uměleckých časů" zapaloval a ničil svou elektronicky magickou kytaru...

Jiří Dlask / surrealistické koláže z roku 2007: 1. Měsíční žena 2. Ulička posedlá něhou 3. Šťastně zamilovaný majitel bazaru našel tu pravou 4. Papež s velkým uchem...

Hlubinná psychologie souvisí se sny, o které měli surrealisté velký zájem. Jakmile jdeme spát, levá polovina mozku se na noc zavře a vládu přebírá pravá polovina. Plnohodnotné lidské vědění integruje "hlavu v oblacích s kroky na zemi". Ukázka surrealistické poezie: Jednoho dne, jehož barvu jsme již zapomněli, objevili jsme zdi mlčelivé a mohutnější než pomníky. Byli jsme na místě a z našich rozšířených očí kanuly radostné slzy. Řekli jsme si: planety a hvězdy první velikosti nemohou se nám rovnat. Co je to za sílu, strašnější než vzduch? Krásné srpnové noci, podivuhodné soumraky nad mořem, jste nám k smíchu! Vody Javelu a čáry našich dlaní ovládnou svět. Myšlenková chemie našich představ je naléhavější než agonizující výkřiky a chropot továren. Ano, onoho večera, nádhernějšího všech večerů ostatních, jsme mohli plakat. Ženy šly kolem nás a tiskly nám ruku, nabízejíce nám svoje úsměvy jako kytici. Hnus dnů, jež předcházely, nám sevřel srdce a my jsme odvrátili hlavu, abychom už nespatřili vodotrysky, které odešly k jiným nocím. Zbyla už jenom nevděčná smrt, která k nám... (zdroj: Magnetická pole - André Breton, Philippe Soupault - zakladatelé surrealistického hnutí v Paříži roku 1924).  A Jimi Hendrix spolehlivě probouzí zlenivělé mozkové buňky...

 Může být umění ještě přirozenou potravou? Ve vašem světě? Ve vaší bance?

Díla pro V. mezinárodní bienále kresby Plzeň 2006 - 1/ Z krabice do pavučiny hvězd - dílo na výstavě nejlepších kreseb Bienále 2006 – Travelling Show – The Best of Biennial of Drawing Pilsen v galerii JDMooney Fondation v Chigacu, USA  - v květnu 2007  2/ Ztracená krajina  - kresba vystavena v Schönsee , Německo v ČESKO BAVORSKÉM CENTRU v dubnu roku 2007 3/ Houští a kameny... a dále výstava nejlepších kreseb Bienále Plzeň 2006 v Galerii Leerer Beutel, Museen der Stadt Regensburg / srpen - září 2007. Umělecká díla ještě dokáží reflektovat prožívanou realitu, kterou se snažíme zahalit vlčí mlhou... Nezabýváme se všední historií romantického jezdce na kole, který zrovna projel kolem nás. Zabýváme se vlastním příborem - vidličkou (napíchneme), nožem (nakrájíme) a lžící (nabereme). Každý si vytváří vlastní zónu tužeb a imaginace nad vlastní hlavou, čímž víceméně přispíváme do společné pokladnice kulturních hodnot. Ale bezpečně nevíme, jestli "svatá pokladnice" není nevyzpytatelná Pandořina skříňka lidské civilizace blížící se k zhroucení na pokračování...

Paulo Uccello, sv. Jiří osvobozuje princeznu, 15. stol. (vlevo). Obraz je ukázkou goticko-renesanční malby se surrealistickou poetikou. Figury panny a svatého, který zabíjí zlého draka jsou předobrazem boje dobra se zlem v pohádkách a touhy zbožných, ale bezmocných lidí po spravedlivějším a krásnějším světě. Drak před jeskyní nahrazuje starověkého Mínotaura v labyrintu, symbolizuje chaos a mezopotamskou bohyni Tiámát i mužského boha v původní bytosti - hermafrodita - tvůrce biblického světa. Temnotu jeskyně můžeme naplnit lidskými obavami o existenci a zlými duchy, z dnešního pohledu nepoznanými přírodními zákony, které si lidé neuměli vysvětlit. Renesanční pohled na svět ukazuje zápas rytíře s pohanským agresivním bohem, kterého poznává, čím více překonává vlastní strach z autority a neznámých jevů. Drak, otec princezny, zatvrzelý chamtivostí a žárlivostí na něj útočí, protože nepřeje lásce ani novým časům. Bohabojná dcera čeká, až ji její princ vysvobodí z jeho spárů. To se podaří, princ po dlouhém boji vítězí a láska s poznáním vedou k novým nadějím...

Co zbylo z mytického draka? Alespoň chráněná ještěrka zelená; na dalším snímku hlemýžď polní s novou výstavbou a kapitální nález - hřib smrkový - sen každého houbaře...

Fantazijní úzkostné obrazy démonů a čertů - symboly zániku doprovázely lidstvo dlouhou dobu a dodnes inspirují tvorbu strašidelných filmů, které posilují lidské vědomí a touhu po životě. V článku o jihočeské vsi Holašovice v časopise Svět ženy 7/2006 nemohla nezaujmout pověst o tříhlavém kohoutovi: v kopcích Blanského lesa na místě zvané U svaté Trojice se tyčí kámen (obětní místo) s vytesanou soškou Madony a lavičkou zvoucí k odpočinku a okolo na stromech svaté obrázky. Říká se, že se tu noc co noc objevoval ohnivý tříhlavý kohout, číhající na opožděné chodce. Ty pak napadal a kloval. Lidé se tomu místu zdaleka vyhýbali. Jednou se sem vypravilo pět odvážlivců, ale vrátili se polomrtví strachem a zle pošramocení - každý z nich měl na zádech vypálenou kohoutí hlavu. Po delší době sem vyrazil jistý mladík a na kohouta vystřelil. Ten padl na zem a proměnil se ve řvoucího čerta, kterého vzápětí pohltila zem. Lidé sem pak pro jistotu pověsili votivní obrázky na ochranu před zlými duchy. Symbol kohouta s kokrháním je spojen s ranním sluncem a světlem. Jeho křik měl ochránit před démony. Měl schopnost rozlišit mezi dnem a nocí, v křesťanství symbolem překonání spánku, bdělosti a zvěstovatelem pravého světla - Krista. Ve snu je boj s ohněm zklidňováním vášní, za pyromanií často vězí sexuální motivy. Pekelný oheň-podvědomí a sestup Krista do pekla před vzkříšením a plamen značí osvíceného ducha. Čím jsou pro lidské bytosti dnešní filmové akční horory a thrillery, romantická dramata, akční sci-fi s nesmrtelným filmovým Supermanem? Snad nejstupidnějším trestajícím monstrem, pod vlivem zdegenerovaného amerického křesťanství, byl hořící kostlivec (N. Cage) v americkém šíleném filmu Ghost Rider. V poslední době se protrhl pytel s náboženskými legendami, skoro to připomíná církevní obchod s ostatky svatých a vylupovaní jejich hrobů ve středověku, a knižní tituly Máří Magdaléna - Svatá nevěsta, Druhý grál, Tajemství chrámové hory, Pilátova žena  a další jen dokumentují bezradnost romanticky zpohodlněné lidské civilizace, která jen dokazuje, že nedokáže ukřižovat sedmihlavého draka, kterého v dnešní době veleúspěšně zastupuje politické i obchodní sofistikované jednání...

Symbol sv. Trojice - útěk z duality dobra a zla do třetího spirituálního rozměru; Ježíš bez hlavy stále útrpný; odtesaná bolestná pieta polomrtvé krajině se smetištěm opodál už nevadí...

Propagačně-ideologické symboly dokumentují rozporuplnost lidské společnosti. Neustále vznikají a zanikají. Unavují i povzbuzují. Nemá význam kritizovat ani Buddhu a jeho pochybnosti o světě, ani řeckého Platóna a jeho podezřele idealistickou Atlantidu nebo křesťana sv. Jeronýma, který v mládí olízl kdejakou naivní pannu a při stařecké askezi zakazoval mladým párům soulože, či Voltaira a jeho skupinu s lampami, které zhasly dříve než se čekalo, anebo Kanta, který oblafnul rozum vírou a Hegela za to, že neoblafnul trojiční prokletí a tu velkou blbost, že byrokratický stát je více než svobodný občan. A guru Karel Marx? Co k jeho ideálům dodat? Zde na tomto pietním místě v Podhůří na Ústecku můžete ve školní paměti převracet kriminální historii jako hromadu hnoje vidlemi. Zdevastované propagační náboženské kamenické dílo dokumentuje historickou prohru katolického tmářství, a tolik nadějného ideálu: levicového marxismu-leninismu. Pochybné ideologické představy už dávno moderní historie neúprosně zpochybnila: a není Boha, ani Lenina. (Když někde chcípne pes, tak se asi už nedá nic dělat!)

home / výlety / zajímavosti / výstavy / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy